Váš V.I.P. realitní makléř

+420 603 888 206
sinne@sinne.cz

Vznik vzdělanců je dnes nemožný. Museli by jít proti duchu doby

Současný vzdělanec je postavou okrajovou, většině světa lhostejnou, možná až obludně komickou. Nějak totiž v drtivě dominujícím pragmatismu není jasné, co ten člověk (blázen?) chce. Dnešní inteligentní lidé většinou přijali pragmatismus absorbující jejich schopnosti a přestali strážit absolutní kontext životů. Píše Radim Seltenreich.

Spisovatel Milan Uhde ve své knize Objevy pozdního čtenáře klade v jejím úvodu do protikladu dva muže, kteří se stali součástí naší národní paměti. A neskrývá, že Karel Hynek Mácha (1810–1836) je mu hlubinným a bytostným ustrojením velkého básníka směřujícího ve svém díle k všelidskému a nadčasovému bližší než Josef Kajetán Tyl (1808–1856), který se cíleně omezil zejména na „národní program“, jenž – jakkoliv ve své době záslužný – nemůže Máchovu univerzalistickému pojetí konkurovat.

Jako by se nepřímo vztahoval k nedávno do češtiny znovu přeloženému dílu francouzského myslitele Juliena Bendy (1867–1956) Zrada vzdělanců, které poprvé vyšlo téměř před 90 lety a stalo se jednou z ikonických knih 20. století, v níž, jak se píše na obálce tohoto nového českého překladu, „proti sobě staví univerzalistickou filozofii ducha, dědičku řecké vzdělanosti a soudobé ideové proudy ve službách praktických zájmů – nacionalismu, militarismu i rasismu“.

Definice

Ozvěnou se v této souvislosti ozývají i slova prvního československého prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka (1850–1937), že úkolem jednotlivce je život „sub speciae aeternitatis“, přičemž dodává osobní motto: „Ježíš, ne Caesar.“ Máloco může být větším rozhodným přihlášením k univerzálnímu lidství oproti úzce praktickým zájmům, i kdyby měly vyústit ve světu vládnoucímu impériu.

V Masarykově idealistickém chápání je úkolem vzdělance upřednostnit své nadání, inteligenci a schopnosti ve prospěch lidstvo spojujícího království, jež není z tohoto světa, na úkor vždy jen dočasných pozemských říší (byť jeden pozemský stát založil). A nyní bychom měli postoupit k tomu, zda dnešní vzdělanci tuto maximu naplňují, či nikoliv, přičemž ještě předtím jsme konfrontováni s charakteristikou vzdělance.

Vzdělancem je ten, kdo se pokouší nazřít svět a své místo v něm na základě co nejširší znalosti „kanonických faktů“ lidské civilizace, jež se snaží tvůrčím způsobem reflektovat do souhrnného poznání, kterým se pokouší dosáhnout nadhledu nad každodenním děním kvůli nalezení univerzálních hodnot a v ideálním případě i vyrovnané moudrosti

Podle mého mínění je jím ten (nezávisle na přítomnosti či absenci titulů u jeho jména), kdo se pokouší nazřít svět a své místo v něm na základě co nejširší znalosti „kanonických faktů“ lidské civilizace, jež se snaží tvůrčím způsobem reflektovat do souhrnného poznání, kterým se pokouší dosáhnout nadhledu nad každodenním děním kvůli nalezení univerzálních hodnot a v ideálním případě i vyrovnané moudrosti.

Je to možná poněkud šroubovaná a patetická definice vzdělance a každý se může pokusit o vlastní a lepší, ale nikdo nepopře, že takový člověk je „mužem či ženou knihy“, který se dokáže ponořit do studia problémů, při němž nesleduje primárně praktické cíle (řečeno jinak podstatné je pro něho poznávání bez zřetele na jeho případné kariérní využití). Především však vzdělanec vždy ochotně a pokorně přizná, že je nevzdělanec, neboť díky tomu, že ví víc, než je obvyklé, chápe, jak neskutečně mnoho neví.

Toto tradiční pojetí vzdělanosti se mnoha „reformátorům“ nelíbí, což ukazuje i rakouský filozof Konrad Paul Liessmann ve své knize Teorie nevzdělanosti. Vadí jim, že „by lidé mohli získat vzdělání neúčelové, souvislé, obsahově ukotvené v tradicích velkých kultur, které by je nejen formovalo, ale také by jim umožnilo nezávislost na diktátu doby a módních vlnách. Vzdělaní lidé by totiž byli všechno jiné než bezproblémově fungující, flexibilní, mobilní a týmově svázané klony, jaké by mnozí rádi viděli jako výsledné produkty vzdělávacího procesu.“

Nemožnost soustředění

Shrnul jsem důvody, proč je dnes vznik širšího stavu vzdělanců (výjimky existují) prakticky nemožný. Tito lidé by totiž museli jít proti duchu doby, jež neskutečně infantilně upřednostnila kulturu obrazu před kulturou slova, přičemž láká a dráždí tolika podněty (jejich symbolem je ustavičně vibrující „chytrý telefon“), že realita dlouhodobého a pro osobní růst potřebného soustředění se stala prakticky nemožnou. A pak především modla, jíž je třeba dnes obětovat vše – „kariéra“.

Pokud totiž ještě dnes někdo ovládá šamanské umění „soustředit se a nerušeně si dlouze číst“, jak by mohl s čistým svědomím číst pro osobní potěchu třeba Tolstého mnohasetstránkové dílo Vojna a mír (byť by dostal nedostižné estetické prožitky a inspirativní podněty pro zrání ke kýžené moudrosti), když kolem něho v horečném tempu pádí svět, a on musí využít čas, aby udržel krok se závratně se měnícími a neméně závratně se zvětšujícími požadavky své odbornosti – nejen postoupit v často nelítostném kariérním boji, ale i se v něm udržet ve hře.

Dnešní doba neskutečně infantilně upřednostnila kulturu obrazu před kulturou slova, přičemž láká a dráždí tolika podněty (jejich symbolem je ustavičně vibrující „chytrý telefon“), že realita dlouhodobého a pro osobní růst potřebného soustředění se stala prakticky nemožnou

Na slova rakousko-britského filozofa Ludwiga Wittgensteina (1889–1951), že „ctižádost je smrt myšlení“, se nemyslí vůbec. Prvořadá dnešní zrada vzdělanců proto spočívá v tom, že se inteligentní lidé jimi nestávají, přičemž jsou v tom do značné míry nevinně, protože zdivočelá a ze řetězu utržená účelovost dnešní doby jim to v podstatě nedovoluje. Oč vlídnější byla v tomto směru jinak veskrze podělaná doba normalizace. Jaké sladké bezčasí, jež se nikdy nevrátí.

Zejména na malých městech tehdejší dospívající v podstatě neměli jinou volbu než „číst“ (možná ještě „pít“), protože jedno kino s týden neměněným programem a dva nudné programy televizní konkurencí knihám být nemohly. Proto se soustředěně (byť zdaleka ne každý) hodiny a hodiny četlo, kdy atraktivita čteného byla navíc leckdy podtržena i tím, že šlo o knihy, když ne zakázané, pak alespoň významně zpochybňující všeobecný a komunistickou propagandou vynášený prolhaný marasmus jako „nejlepší z možných světů“.

Navenek dospívající tehdy sice musel ztrácet čas a důstojnost papouškováním vnucených nesmyslů, ale zároveň si tím tříbil kritický smysl a touhu po poznání, „jak je to doopravdy“, a především (nebyl-li obzvlášť ctižádostivý) byl osvobozen od chápání vzdělávání jako souboru pečlivě plánovaných úkroků na cestě za skvostnou kariérou opentlenou všemi myslitelnými materiálními atributy. Mohl si dopřát dnes téměř nedostupný luxus „nepraktické neúčelovosti“, jenž ho navíc posouval k aspirování na titul „vzdělance“.

Utišování emocí

Pokud dnes ještě nějací vzdělanci z minulosti přežívají či se jimi někteří lidé proti vší pravděpodobnosti stávají, jaké jsou jejich hlavní úkoly, jejichž nesplnění umožňuje hovořit až o zradě? Předně by takový vzdělanec neměl „máchat žádným praporem“. Zkrátka¨, primárně podezřelí jsou všichni, kdo dokáží vše bez pochybností vysvětlit z nějakého výchozího náhledu (či hůře ideologie), a jako takoví si vytvořili nálepku pro své praktické využití ve veřejné debatě.

To neznamená, že by někdo nemohl či neměl být v nějakém světonázoru zakořeněn, vždy by ale měla být ochota třeba k jeho zásadní korekci, ukáže-li se namístě. Nikdy však přezíravý pohled „vědoucího“, neboť i on je nutně a zákonitě především tím, „kdo hledá“. Druhým extrémem, a proto možná zrádcem svého poslání, je krasoduch, který povýšil formu nad obsah natolik, že se mu stal lhostejným.

Vzdělanec by měl zhoubné emoce nikoliv vyvolávat, ale tišit poukazem na často až do nebe volající triviálnost toho, co je probudilo k životu. Přitom se nevzdávat trvání na tom, co je podstatné. A být i provokatérem, který však provokuje ani ne tolik aktivistickými či dokonce exhibicionistickými výkřiky, ale tím, jak je mu vnitřně lhostejný všechen shon vezdejší.

Každopádně by měl vzdělanec zhoubné emoce nikoliv vyvolávat, ale tišit poukazem na často až do nebe volající triviálnost toho, co je probudilo k životu. Přitom se nevzdávat trvání na tom, co je podstatné. Je to tedy i přijetí oné z principu nepopulární role moralisty, který poukazy na jiné a podstatnější roviny lidské existence druhým kazí dnes více než kdy dříve zásadní a veškerým lidstvem náruživě sledovanou hru na „cash and fun“.

Vzdělanec by měl být i provokatérem, který však provokuje ani ne tolik aktivistickými či dokonce exhibicionistickými výkřiky, ale tím, jak je mu vnitřně lhostejný všechen shon vezdejší. Protože pro něho je podstatný, jak třeba naznačují Schopenhauerovy Aforismy k životní moudrosti, řetěz asociací, které mu díky jeho vzdělanosti naskakují, neboť jedině díky němu se může ideálně „cítit sám v sobě jako ve vytopeném pokoji uprostřed studené zimní noci“.

Jinak odvrat od praktického formuluje Benda ve své zmíněné knize: „Pěstování duchovního života podle mne nutně vede k univerzalismu, ke smyslu pro věčnost, a naopak k nepříliš silné víře v pozemské fikce.“ Vzdělancova existence by proto i měla být hozenou rukavicí světu, který se nechává drásat pomíjivými senzacemi, a především uvěřil (navzdory občasným proklamacím o opaku), že reálná je jen „ekonomická základna“, a „duchovní nadstavba“ víceméně postradatelná, zejména však od základny zcela odvislá a neschopná samostatné existence.

Vědomí kontextu

Bylo by hloupé dělat si iluze, že tomu někdy bylo jinak, navzdory tomu lze předpokládat, že dříve byl brán korektiv „duchovních lidí“ či vzdělanců mnohem více v úvahu než dnes. Důsledky trvalé absence takové širší skupiny Benda popisuje takto: „Civilizace se nám zdá možná pouze v případě, pokud lidstvo zachová dělbu funkcí – jen pokud vedle těch, kdo pěstují vášně jako laická veřejnost a pochvalují si právě ty ctnosti, které tomu slouží, existuje ještě skupina lidí, která tyto vášně zlehčuje a oslavuje statky převyšující ony pozemské.“

Dříve byl brán korektiv „duchovních lidí“ či vzdělanců mnohem více v úvahu než dnes. Vzdělanec totiž stejně jako vestálky posvátný oheň střeží vědomí kontextu, a odmítá zejména snahy vůdců a politiků obecně o jeho zploštění a nivelizaci.

Vzdělanec je také tím, kdo jako vestálky posvátný oheň střeží vědomí kontextu, a odmítá zejména snahy vůdců a politiků obecně o jeho zploštění a nivelizaci. A nemá to snadné, jak v doslovu k Bendově knize formuluje filozof Jiří Přibáň: „Postpravdivá společnost znamená nástup stále vybičovanějších vášní, které nelze krotit. Exces vládne nad uvážlivostí, lehkost ironické soudnosti drtí tíha demagogie a proti literární i politické otevřenosti se srocují davy uzavřené do sebe a vyhrožující všem, kdo se od nich jakkoli liší.“

Benda v tomto smyslu podotýká, že vzdělanec svým postojem podstupuje „cestu na Golgotu, je však respektován a jeho slova vězí v lidské paměti“, ale i o tom lze dnes pochybovat. Spíše by šlo říct, že je postavou okrajovou, většině světa lhostejnou, přes stále více se rozevírající propast dokonce veskrze nepochopitelnou, možná až obludně komickou. Nějak v tom drtivě dominujícím pragmatismu totiž není jasné, „co ten člověk (blázen?) chce“.

To proto, že v myšlení lidí pomalu mizí možnost jiné než této reality, vědomí „království, jež by nebylo z tohoto světa“, a jemuž by se měl odvádět neméně závažný tribut, než požaduje Caesar. A není tu ani Bendou požadovaný „skutečný vzdělanec“, který „se podrobuje zákonům obce, aniž by jim dovolil zasáhnout jeho duši“. Dnešní inteligentní lidé většinou přijali pragmatismus absorbující jejich schopnosti a přestali strážit „absolutní kontext“ životů, který upozorňuje i na jiné dávky než ty pro Caesara a který Masaryk zvýraznil i svým zmíněným životním mottem.

Zdroj: https://ceskapozice.lidovky.cz/tema/vznik-vzdelancu-je-dnes-nemozny-museli-by-jit-proti-duchu-doby.A200227_162014_pozice-tema_lube#utm_source=email&utm_medium=text&utm_campaign=lidovky.directmail